ÚSTÍ NAD ORLICÍ – Poslední lístek z růže spad´ a proměnil se v plamen svíce a kamene věčný chlad. Tak končí koloběh přírody, která se ukázkou poslední palety překrásných barev ukládá k zimnímu spánku, aby s jarem opět ožila. Obdobně živé bytosti po letech plodné práce končí spánkem, ale věčným. Člověk si tuto smutnou skutečnost každoročně připomíná 2. listopadu uctěním Památky zesnulých. Položení květiny a zapálení svíčky je tradiční pietní akcí.
Zvyk navazuje na předkřesťanské tradice, kdy Keltové zapalovali ohně, aby se duše pozůstalých mohla ohřát a strávit s nimi sváteční noc. I současný svátek zesnulých, pod lidovým názvem Dušičky, připomíná zemřelé blízké osoby.
Prostranství hřbitovů se mění v oázu klidu a krásy, Ve velebné atmosféře ticha ožívají krásné chvíle minulých let strávených s těmi, kteří opustili svět živých. V mysli mizí hranice mezi světem vzpomínek a skutečným světem živých. Těžko by se hledal občan či vzdálený příbuzný, který by v tento den nepřišel oživit vzpomínky na své předky, přátele a známé, kteří utkvěli hluboko v srdci.
K poklidu svátečního dne přispívá i samotný vzhled hřbitova. Hlavní hřbitov města Ústí nad Orlicí se tak stává muzeem věků s monumentálními hrobkami zdobenými řadou soch, vedle prostých pomníčků s andělíčky až po moderní pomníky dnešní doby. Jednotlivé hroby jakoby byly listy velké kroniky historie města se jmény, která přispěla k rozvoji města či jeho proslavení. Dotykem kamene ruky sochaře se pak odvíjí životní příběhy slavných i drobných neznámých lidí. Ústecký rodák, sochař Quido Kocián ztvárnil běh lidského života v podobě vtesané do vápence Dívky u růžového keře až po sochu s označením „Až sem vedou kroky poutníka životem“.
K dokonalému koloritu hřbitova přispěla i sama příroda. Tklivé kráse prostředí vévodí památný červenolistý buk, vysazený při založení hřbitova v roce 1893, který svým majestátem s výškou 26 metrů se stal nepřehlédnutelnou dominantou.
V tomto poklidu sváteční nálady dochází k otupení hrotů bolesti a smíření s osudem. Vždyť i hvězdy jakoby s večerem chtěly sestoupit na zem a změnit svět. Přesto člověk s utkvělou slzou v oku a pohledem upřeným v nekonečný vesmír hledá tu svou jednu jedinou, která je domovem jeho předka.
Po probuzení ze snového opojení se však nezvratně vrací do tvrdé reality: Včera tu ještě stál … Nestojí. A život jde neúprosně dál.
Stanislava Dvořáková
